Úd vé hlavy
Galerie Sýpka/ Valašské Meziříčí/ 3.12-5.2.2016
Kurátor: Jiří Ptáček
U příležitosti nedávné výstavy Pavly Malinové v pražské galerii Nevan Contempo zavzpomínal její kurátor, vizuální umělec Jiří Havlíček, na esoterickou tsunami devadesátých let. S Havlíčkem jsme podobně staří a oběma tato doba přinesla intenzivní, ustavující zkušenost s možností radikální transformace ideové pole. Pozitivní vibrace televizních psychotroniků a aroma vonných tyčinek načas prostoupily společenský éter. Avšak co se zprvu zdálo součástí všeobecné duchovní obrody, ukázalo jako jeden z projevů divokého průzkumu dosud zapovězených oblastí, srovnatelným s experimentováním dorůstající mládeže. Po tsunami nakonec zůstalo jen několik louží.
Jenže „uběhlo několik let“, píše Havlíček, a „přiblížil se bod obratu. (…) Nekonečné plochy elektronických zvuků, zněly téměř jako tenkrát, jen o poznání méně vyrovnaně. (...) Proznívající fragmenty, praskavé lupance a rušivý šum se staly neodmyslitelnou součástí nového zvuku. Podobně neodvratný byl nástup zmutovaných gradientů, jin-jang symbolů a pestrobarevných textur. Vizualita nového věku se stala jedním z podkladů pro estetiku postinternetového umění a spirála se opět neuzavřela.“ Havlíček nazval styl Pavly Malinové New New Age.
Pavla Malinová je ročník 1985 a její umělecká identita patrně nevyrůstá ze stejných zkušeností jako moje a Havlíčkova. Při pátrání po původu „praskavých lupanců a rušivých šumů“ na jejích obrazech bychom měli postupovat navýsost opatrně - vždyť dobře víme, že rozdíl několika málo let v datu narození může znamenat vzdálenost mezi érami.
Jednu mých z nejranějších vzpomínek na Pavlu neumím časově zařadit. Nevím, jestli to nebylo poprvé, co jsem ji spatřil. Každopádně stála na pódiu malého sálu brněnského klubu Fléda, přes obličej měla nataženou kuklu a vyřvávala jakési slogany do hypnotické elektropunkové směsi lovené z laptopu jejím spoluhráčem Ptákem. Jejich společná formace se nazývala Like She.
V té samé době pomalu odeznívala jiná kulturní vlna - freetekno. Prvotní nadšení z „punkové“ vzpoury proti uvíznutí v kapitalistickém konzumu postupně nahrazovalo rozčarování, že freetekno v důsledku masové popularity překvapivě rychle sklouzlo do „alternativní“ formy konzumu - víkendové relaxace pro ty, kteří chtěli aspoň na chvíli vymlátit z hlavy myšlenky na pracovní povinnosti a placení účtů, aby se v pondělí vrátili k vydělávání a utrácení peněz. Navzdory tomu po sobě techno zanechalo nesmazatelné stopy myšlenkového i estetického druhu. A třebaže z vlny opět zůstaly jen louže, na vyschlých plochách se uchytily některé ze zanesených bakterií - například koncept neo-tribálního společenství a pojetí teknivalů coby novodobých rituálů, založených na tepajících 210 BPM a notně dosycovaných transcendujícími drogami. Do vizuální kultury vneslo zběsilé VJ´s sety, stroboskopické blikance a psychedelistické výzdoby soundsystémů po vzoru mimoevropského kmenového umění.
Pavla Malinová se ke kultuře freetekna nikdy nehlásila. Ve špinavých barevných gradientech, motivem geometrických zářičů, zlomech ve výstavbě obrazu, stejně jako v jejím dlouhodobém sklonu k jakýmsi kvazimytologickým výjevům ovšem lze vidět paralely k jeho audiovizuálním aspektům. Podobně jako vystoupení formace Like She byla křepčivými deriváty těchto širších tendencí. A i když si uvědomujeme, že jsme ocitli na křehkém ledu nepřímých důkazů a provizorních hypotéz, ještě stále nejsme u konce.
Pavla Malinová je valašského původu a její kresby a obrazy by vypadaly jinak, kdyby do nich nevpustila lidový ornament. Tato sekvence z DNA její malířské práce (ještě zřetelnější i neviditelnější při návratu do regionu jejího mládí, konkrétně na místo, kde se na první výtvarné škole učila brousit sklo) je osobitým nářečím jejího výtvarného jazyka. Podporuje spirituální vyznění její malby, protože na lidovém umění vždy setrvává pel jakési bazální duchovní praxe, stejně tak jako se spojuje s popovými odkazy v její tvorbě, protože lidové umění zpětně vnímáme jako „pop své doby“.
Protože Malinová čerpá z ezoterického a folklórního umění a její obrazy jako by k nám přicházely z jakýchsi mýtických světů, můžeme mít tendenci považovat ji za jakousi malující bosorku. V textu, který právě dočítáte, jsem se pokusil naznačit, že tomu tak není, jelikož pro její inspirace lze nalézat oporu v oblasti kolektivní imaginace s konkrétním sociálním i individuálním ukotvením. Minuli-li jsme terč, pak snad i kvůli Pavlině neochotě naznačovat konkrétních východiska jejích obrazů a kreseb. Otázka, nakolik jsou „příběhem o ní samé“, zůstává trvale ve hře a nelze ji jednoznačně zodpovědět. Podobně jako každý dobrý malíř nebo malířka se ale i ona zákonitě vzdaluje od vyslovení osobního k události malby. Její intencí a divákovým úkolem není poslechnout si „její příběh“, ale zažít nadosobní skutečnost obrazu, „ojedinělého“ mezi mnoha obrazy, a nabýt přesvědčení, že jsme právě narazily na slitinu, v níž může být obsaženo všechno. Důraz na ´hlavu´ v názvu této výstavy, na hlavu coby konající úd lidského těla, je vlastně důrazem na komplexitu, v rámci které se prostupuje vědomé s nevědomým, poznatky s emocemi, osobní prožitky s vlastními pravidly malířských forem. Důrazem na slitinu.
Jiří Ptáček
